Pokus o Glos

4. února 2011 v 3:58
 Hodina lektvarů - HOPE

"Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě," pozdravím a honem zapluju do lavice, abych neměla větší průšvih než je potřeba základním průšvihem bude absence čárky).
"Ahojky bráško," pozdravím potichu Akíska, že by příběh o studující fence? Nebo Akísek není malý chlupatý pejsek? a usměju se.
Profesor se po mně nevraživě podívá: páni a díváním mluví, že by telepatie? Ale to pak nechápu tu přímou řeč "Přijdete pozdě a ještě se vybavujete?"
Pane jo, ten má dneska nějak špatnou náladu. Trochu se začervenám: a umí mluvi dokonce i červenáním :O "Omlouvám se, pane profesore. Už se to nebude opakovat."
"To doufám! Mezera Takže tady pro slečnu Betysovou to řeknu znovu! Páni, profesor schizofrenik nebo prostě rád řeve? Dnes nás čeká první praktická hodina. To znamená, že všichni uvaříte lektvar proti bolesti hlavy. Takže si, prosím, vytáhněte kotlíky a připravte si přísady." Počká, až všichni studenti udělají, co jim poručil. Ale počká až potom, nebo předtím či… *připadá si zmateně* "Můžete se pustit do jeho přípravy, přeji hodně štěstí."
Povzdychnu si. To jsem tedy zvědavá, jak ten dnešek skončí. Neodevzdala jsem úkol, naštvala profesora, ještě by mi scházel roztavený kotlík, pomyslím si.
Připravím si před sebe mandragoru, vezmu si nožík a drobně ji nasekám, ale nesmím to přehnat, sekat jen drobně… ne na drobno. Kdybych ji rozdrtila, vyšlo by to nastejno. Hodím ji do kotlíku. Poprosím profesora o souhlas zapálení ohně pod kotlíkem, mezerka vypadla když se mi ho dostane,tak ho zapálím profesora? No, to nezní zas tak špatně a nechám ji podusit. A stále víc zmatená z pospolitosti textu.
(odstaveček) Asi po čtvrt hodině se podívám a koukám, že se mi Mandragora tak se jmenuje? mandragora Mandaragora z Mandragory rozvařila, místo (vyjmeme čárečku a strčíme tam, kam patří) aby se podusila a navíc zjišťuji, že mi roztává kotlík tak to bych chtěla vidět.
"Sakra.(ach ty mezery) Jako bych to neříkala," řeknu nahlas.
Profesor obrátí svou pozornost na mě a řekne: "Děje se něco?" pomalu jde k mé lavici.
"Ani ne, jen jsem to asi trošku přehnala s tím dušením Mandragory," nejistě se po něm podívám.
"To tedy ano. Já jsem říkal (tak odtud ta mrška utekla) ať raději použijete bronzový kotlík a ne cínový, natož z čistého cínu, takže cínový není z cínu? (Čárka tečka). Odkud ho vlastně máte? Tyto kotlíky neseženete v Příčné ulici," mezitím uhasí oheň, nechá zmizet můj kotlík a na mé lavici se objeví jiný, prázdný kotlík z bronzu.
"Já jsem ho dostala od dědečka," vysoukám ze sebe.
"Dobře. Tak příště si raději pořiďte jiný. Je vám to jasné?"
"Ano, pane profesore."
"To jsem rád,(mezerka) tak ten lektvar udělejte znovu a buďte, laskavě, opatrnější."
"Pokusím se," slíbím a pustím se do přípravy lektvaru a teď už ho, světe (už chápu, stěhují se, jak je jim libo) div se, udělám dobře, jsem to ale rychlá holka.
Po dodělání lektvaru uhasím oheň, uklidím si kolem sebe, odliji lektvar do lahvičky, zbytek lektvaru vyliju a umyju si kotlík, už jsem unavená z přemíry spisovné řeči a tak střídám, jak je mi to libo. S lahvičkou v ruce dojdu ke katedře. Než ji ale podám prázdnotě, tak se ještě jednou omluvím: "Pane profesore, já se vážně moc omlouvám, nechtěla jsem. Já jsem prostě dnes jaksi neměla moc štěstí. Opravdu mě to mrzí," dívám se raději do země.
"To nevadí. Stát se to může každému, ale příště raději dávejte pozor. Ano?" Zvláštní to pan profesor.
"Jistě. Mohla bych už také odejít?"
"Samozřejmě."
"Nashledanou."
"Nashle."
Při odchodu z učebny si dám předsevzetí, že to, co se mi stalo při dnešní hodině, se už nesmí opakovat! Už nikdy, opakuji NIKDY, mi nesmí vybuchnout kotlík, protože jestli se mi to ještě jednou stane, tak… Tak se stane něco tak hrůzostrašného, co zničí celý Svět a to, moji milí čtenáři, byla pointa celého tohohle příběhu.

Láska dokáže překonat všechny překážky (a jaký… no, jen si počkejte)

Perlu všech perel napsala, zveřejnila a nevědomky poskytla: CAROL

Píše se rok 1986 odkud asi utekla tahle mezera?, je teplý červenec. Šestiletá dívka sedí pod jabloní a čte si ou, vypadá to, že to bude rozšířený problém s přebývajícími mezerami , zatímco se za keřem skrývá též též? šestiletý hoch. Chystá se vyskočit a dívku postrašit au, za chvilku vyskakuje a dopadne ano, čas od času se po výskoku dopadává vedle dívky, ta se lekne a vykřikne: "Draco!". Chlapec se na ní enormní počet mezer a pár čárek na i navíc, proč ne? podívá a sedne si vedle ní
(Odstaveček) "Moc dobře víš, že mám rád, když někomu škodím i já moc ráda škodím a tady si to zjevně dost užiju (ďábelský smích)" , ona se na něho podívá.
(Odstaveček - autorka zjevně netuší, co to odstavec je)
"No jo". Po chvilce se nejspíš něco stane, ale to my se už nedozvíme "Co čteš?" ,
(eh - má tohle cenu?)"Čarodějnice bez koštěte" odpoví mu, tak a teď jsem se ztratila, přiznávám.
"Aha, tak ty budeš čarodějnice bez knížky" (tak odtud utekla ta mezerka, ale co ten zbytek?) zasměje se a dívce knížku vytrhne.
"Draco , okamžitě mi ji dej zpátky" ,

"Tak si mě chyť". Roztrhne, jo honičky se totiž běžně trhají… se zuřivá honička , po chvíli chlapec běží do domu (v těchhle časech jsem jednoduše ztracená) , dívka za ním. Přes chodbu , kuchyni, kde zatím pracují domácí skřítkové , pár jich začne zuřivě něco brblat (skřítků, kdybyste nevěděli), ostatní si toho nevšímají a klidně pracují dál. Z kuchyně do obývacího pokoje (to se stále trhá ta honička), chlapec proběhne, ale dívku zastaví dospělá žena z dlouhými blonďatými vlasy (tečka… vlastně, proč? Kašlat na tečky, čárky, či mezery… vždyť jsou zbytečné)"Carol, řekni Dracovi, že za čtvrt hodiny bude oběd" podívá se na ženu a řekne (sama na sebe? Nebo je tam další žena, nebo… nechápu!!!)" Jistě , paní Narciso".

"Děkuji"řekne dívka, tedy ne, žena, nebo ta druhá žena? . Ale dívka jí (zbytečná snaha) už neposlouchá a hrne se pryč. Narcisa Karolínu (další nová postava? Česká studentka na návštěvě u Malfoyů?) dost zdržela, takže Draco zatím knížku stačil schovat a už jde klidně po schodišti. Tam ho zastaví (Karolína či Carol či dívka Draca, či chlapce, či žen, sktířtka, obra, ještěrku?)a řekne mu: "Dej mi ji" , "A koho?", "Tu knížku, nedělej hloupého (on není hloupý! Jen rád škodí, ty hloupá!)" , "Tak si ji zkus najít" , podívá se na něho (a už je to tu zas, mluvící pohledy) : "Tvoje matka ti vzkazuje, že za čtvrt hodiny je oběd". "Dobře, díky za informaci" a dá jí pusu (romantika!). Obejde jí a jde klidně dolů, ale dívka ještě dodá: "Ahoj, uvidíme se po obědě" (konverzace hodná všech bohů na Olympu). Jde domů, nemá to moc daleko přes náměstí okolo parku a je doma. Přišla akorát na oběd. Po obědě se oba sešli na známém místě (a teď už i minulý čas!). Draco Karolínu pořád zlobil čárka uplavala… ale ona si to vůbec nebrala a plavala daleko po moři širokém byli jednou kamarádi a tečka, připlavala. A takhle to šlo dál. Čárky plavaly a plavaly, až doplavaly do země zaslíbené, jíž vládla "Pravidla českého pravopisu".

Za pět let se Draco zamiloval do Karolíny a ona do něho a byla to láska jako trám.Měli se rádi a chodili spolu, fakt? A pročpak to?. Ale to nevěděli, (zvláštní, ale tady ty mezery pro změnu všude chybí…má cenu to řešit?) co je čeká. Rodiče nebyli proti, to ne, naopak byli velice rádi, že to takhle dopadlo. Oba byli čistokrevní (to by ani jinak nešlo, když žili sotva přes ulici), takže neviděli problém. Ministerstvo se změnilo i děti které měly přístup k Voldemortovi a ministerstvo mělo podezření, tak je zavřeli na 3 (chytré, autorka chce na číslovce zkrátit moje utrpení, hodná to dívka) roky do Azkabanu (celou tuhle větu neřeším, protože… ne, není důvod to vysvětlovat). Karolína k němu (k… budu hádat, Voldemortovi? Neměla přístup? Šťastná to dívka - pradon, žena)přístup neměla.Její rodiče sice ano, ale bavíme se o dětech (abychom náhodou nezapomněli) , jenomže Draco k němu přístup měl (tak si to shrneme, někdo přístup nemá a někdo má, tak to prostě je) a byl podezřený (ehm?), proto ho zavřeli (chudáček Drakoušek!). Karolínčin (postupem času se z Carol stala Karolína a v dospělosti už i Karolínka - to o něčem svědčí, ne?) otec se rozhodl odstěhovat , nikdo nevěděl proč, ale my se to určitě brzy dozvíme. Věděl to jen on.Karolínu přesunul k mudlům a tam musela žít a chovat se jako oni, i když se jí to vůbec nelíbilo, protože…. Žila ve strachu, aby se to někdo nedozvěděl. Ale jednoho dne to přece jenom přišlo. Jeden kluk na to přišel. (taky jste tak napjatí?) Ona nemohla nic dělat.Měli proti ní důkazy, protože… *stále čeká*. Proto radši utekla, ale oni šli za ní. Rychle se přenesla (v košíku s babiččinými buchtami…ne… tohle zabylo moji schopnost myslet) do kouzelnického světa. Přenesla se do domu , jako by to tu znala, ale neznala a vybrala si náhodou jeden z tisíců. Do pokoje vešla žena i ta jí byla známá, což bylo velice ale velice zvláštní a byla to veeeliká náhoda, žena se otočila, Karolína vydechla: "Narciso". Žena se na ní podívá: "Karolíno , jsi to ty?" , "Ano , jsme to já (otazník, vykřičník, tečka, čárka… to už zjevně není v módě)" "Vůbec bych tě nepoznala (jen jsem si náhodou vzpomněla na tvoje jméno), to bude mít Draco radost" , "Co? Oni ho už pustili?" "Ano, pustili asi před 5 dny (náhoda!)". Pojď, nechám ti připravit pokoj ,u večeře mu tě ukážu (a do té doby si tě zabalím do barevného papíru a schovám do kapsy)" . Karolína se zabydlela, a hned zapomněla, že byla na útěku před… jo, my nevíme, napětí…a za chvíli byla večeře.Narcisa s Dracem si sedli a Narcisa řekla: "Draco, chtěla bych ti někoho ukázat, můžeš (já - ne, nemůžu)", Karolína vešla a Draco se po ní podíval: "Kdo to je , je mi povědomá (nepoznal svoji lásku a dávnou kamarádku, ale maminka se o všechno postará)", "Ty ses ani tak nezměnil Draco, ale mě ty 3 roky změnily (celé TŘI roky! Jak by ji mohl poznat?)" "Karolíno" pousmála se na něho (mluví sama se sebou, nebo…)a Narcisa pokývla. "Dost ses změnila, ani jsem nedoufal, že tě ještě uvidím (byly to celé dlouhé TŘI roky! Ale svedl je dohromady osud, nebo snad něco jiného?)".Po večeři mu všechno vyprávěla a za několik let se spolu vzali.Ale ještě jedna informace, jako svatební dar jí dal tu knížku Čarodějnice bez koštěte, kterou jí vzal (jo! Tak o tom to všechno bylo…áha, tím se všechno vys - vlastně ne, nevysvětlilo se ale vůbec nic).

Zazvonil zvonec a přišel konec. Děkujme pánu bohu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama